Také máte někdy pocit, že lidé spolu nejsou schopni komunikovat? Že se kvalita naší vzájemné komunikace rok od roku zhoršuje?
Proč tomu tak je?
Vždyť jsme přeci všichni (nebo většina z nás) vzdělaní více než naši předkové. Máme přístup prakticky ke všem informacím, které můžeme v našich diskusích potřebovat. Disponujeme technikou, která byla vytvořena proto, aby nám komunikaci usnadňovala. Chodíme na kurzy komunikačních dovedností. Máme své kouče a posloucháme a sledujeme všemožné tutoriály o tom, jak správně komunikovat.
Tak proč jen komunikace mezi námi tak vázne?
Zkusme si tuto otázku zodpovědět z určitého nadhledu:
Nedokážeme spolu komunikovat právě proto, že na proces komunikace nepohlížíme z určitého nadhledu, s odstupem. Často také nevnímáme kontext věcí a situací.
Pokud se vůbec nad komunikací zamyslíme, pokud si o ní něco nastudujeme, navštívíme třeba nějaký ten kurz. Připravujeme se také na poradu, chystáme prezentaci výsledků své práce. Čeká nás obtížná schůzka se šéfem, vyjednávání, diskuse, obchodní schůzka, apod. V takových chvílích vždy v rámci přípravy řešíme pouze dílčí věci. Daly by se shrnout pod názvem „komunikační (prezentační) dovednosti“. Chybí nám ale nadhled.
A tak pilujeme svoji dovednost správné argumentace, učíme se, jak pracovat s otázkami a jak aktivně naslouchat. Definujeme si způsoby reakce na protiargument komunikačního partnera. Učíme se vyjednávat, prosadit se.
Pokud bychom se ovšem v dnešní době na komunikaci mezi lidmi podívali opravdu z nadhledu, mohli bychom si všimnout, že obsahuje několik prvků, které jsem zde zatím nezmínil a kterými se také současný rozvoj komunikačních dovedností příliš nezabývá.
Prvním atributem je pohnutka. Tedy důvod, proč vůbec jdeme komunikovat s živými lidmi. Takovým důvodem může být buď prostá potřeba něčeho dosáhnout, dále zvědavost a potom také odvaha. Začněme odzadu: odvahou myslím to, že v sobě najdeme sílu jít se s někým bavit, když mu přitom jednoduše můžeme napsat mail nebo sms. Sílu účastnit se týmové diskuse nebo konference, když si můžeme spoustu podobných akcí „k tématu“ pustit na YouTube. Je to ten okamžik, kdy se přestaneme bát, že budeme muset mluvit naživo a trochu se tím obnažit. Dáme tím přeci možnost těm druhým hned zareagovat, nesouhlasit, rozbít nám naše myšlenky a názory. A to vyžaduje odvahu!
Zvědavost jako druhá pohnutka je častá a je docela fajn. Pokud jsme tedy vůbec ochotni pro ukojení zvědavosti něco obětovat. Minimálně svůj čas, v horším případě třeba ztrapnění se.
Také potřeba něčeho dosáhnout není úplně špatná. Pokud si ji ovšem přiznáme sami sobě.
Tolik tedy k pohnutce.
Druhým atributem tohoto kontextového přístupu ke komunikaci je vlastní dovednost. Celá škála dovedností, které pro správnou komunikaci potřebujeme. To je prakticky kompletní blok toho úzkého pohledu na komunikaci, o kterém píšu výše.
Nejdůležitější je třetí atribut.
Když už jsme se ke komunikaci rozhoupali a jdeme do toho (pohnutka), když už s lidmi opravdu mluvíme, ptáme se jich a nasloucháme jim (dovednost), nemusí to ještě znamenat, že taková komunikace „dopadne dobře“ a my i naše okolí z toho budeme mít dobrý pocit. Alespoň takový, abychom nezatrpkli a příště šli do komunikace znovu. K tomu potřebujeme třetí atribut. Tím je pokora a tolerance.
Na rozdíl od našich všemožných „sociálních“ účtů a virtuálních komunit, kde nám všichni spolukomunikující a všechny nám předkládané informace jen a pouze potvrzují naše názory a neodporují, při reálné komunikaci můžeme narazit. Někdo bude mít jiný názor, dokonce úplně opačný než náš. Někdo bude lépe argumentovat. Jiný bude vůči nám arogantní. Někteří nás nebudou chápat, jiní dokonce ani poslouchat! Diskuse se stočí úplně jiným směrem, než jsme předpokládali (chtěli). Nikdo nás nepochválí.
Pokud v takovou chvíli nebudeme dostatečně pokorní a tolerantní k názorům a postojům jiných, odejdeme z takové komunikace frustrovaní a začneme přemýšlet o tom, jestli jsme přeci jen nebyli moc odvážní, nebo zbytečně zvědaví, či zda jsme si k uspokojení své potřeby vybrali ty správné lidi... A jsou vůbec na světě takoví lidé?
Sečteno a podtrženo: bez pokory a tolerance k jiným názorům nebude naše vzájemná komunikace nikdy opravdu smysluplná, obohacující a posouvající nás pozitivně dál.
Naši současnou společnost nikam neposune to, když budeme mít všichni na spoustu věcí svůj názor, budeme umět skvěle argumentovat a prosazovat se. Neposune nás uzavírání se do svých spřízněných komunit a bublin.
Bez pokory a tolerance si nikdy nebudeme rozumět. Pokud si nebudeme rozumět, nikdy se nedohodneme.
Co je ovšem důležité: pokorní a tolerantní musíme být my, ne ti druzí 😁
Možná vás teď napadá, že když budete jen vy tolerantní a pokorní, tak vás ostatní převálcují a zadupou do země. Rozumím vašim obavám. Budete-li ale opravdu pokorní, budete-li přemýšlet o ostatních lidech, o jejich pohnutkách, zájmech a samozřejmě vždy trochu nedokonalých dovednostech komunikovat, budou vás také napadat otázky. Otázky, které byste určitě rádi těm „nositelům faktů a jasných názorů“ chtěli položit.
Tak je položte.
A nebojte se komunikovat. Naživo 😀
Roman Fiala, Alternation
