V posledních letech, kdy společnost čelí výrazným výzvám – od globalizace přes klimatickou krizi až po sociální polarizaci – si stále častěji všímám jednoho znepokojujícího trendu: ústupu pokory a tolerance z každodenního života. Ačkoliv žijeme v době technologického pokroku, informační dostupnosti a zvyšující se citlivosti na různorodost, vnímám, že schopnost naslouchat, respektovat jiný názor a přiznat si vlastní omylnost je na ústupu.

Pokora není slabost, ale síla

Pokoru si mnozí zaměňují s podřízeností nebo slabostí. Ve skutečnosti je však pokora známkou vnitřní síly. Je to schopnost říct „nevím“, „mohl jsem se mýlit“ nebo „tvůj pohled mě obohacuje“.

V každodenní praxi je pokora klíčová – nejen u klientů, ale i u samotných šéfů, lektorů i terapeutů. Bez ní nelze růst, učit se a opravovat vlastní chyby.

A přesto je dnes pokora spíše výjimkou. Nahrazena bývá sebejistým postojem, obhajobou vlastního názoru a často až agresivní argumentací a komunikaci prosadit své zájmy za každou cenu.

Tolerance jako základní stavební kámen soužití

Tolerance není totéž co souhlas. Neznamená, že musíme přijmout jakýkoli názor nebo chování jako správné. Znamená to ale schopnost uznat právo druhého na odlišnost – a to i tehdy, když s ní nesouhlasíme. Společnost, která nedokáže být tolerantní, je společnost náchylná k radikalizaci, rozdělení a konfliktům.

V poslední době se stále častěji ve své terapeutické praxi setkávám s klienty, kteří trpí úzkostmi a frustrací právě kvůli atmosféře odsuzování, nálepkování a neochotě vést dialog.

Tolerance přitom není jen morální hodnotou – je to i nástroj duševní hygieny. Pomáhá nám lépe snášet nejistotu, rozdílnost i nevyhnutelné konflikty.

Co se ztratilo – a jak to najít zpět

Možná jsme si zvykli být příliš zaměřeni na výkon, úspěch a „pravdu“.  Možná jsme podlehli iluzi, že kdo je hlasitější, má pravdu. Možná jsme pod tlakem sociálních sítí, které odměňují polarizaci, zapomněli, jak důležitá je schopnost vést tichý, vnitřní rozhovor se sebou samým.

Pokora i tolerance se nerodí z nadbytku, ale z vědomí vlastní nedokonalosti a zároveň z úcty k druhému. Pokud se k nim chceme vrátit, musíme začít u sebe – ve svých postojích, ve způsobu, jakým mluvíme s ostatními, i v tom, jak zvládáme nesouhlas.

Závěrem

Jako psycholog věřím, že cesta k zdravější společnosti vede skrze návrat k těmto „měkkým“, ale zásadním hodnotám. Pokora není přežitkem minulosti – je předpokladem budoucnosti. A tolerance není slabinou demokracie – je její podmínkou.

Nejde o ideály, ale o každodenní praxi. Každé „poslechnu si tě“, „rozumím, že to máš jinak“ nebo „možná nemám úplnou pravdu“ má dnes větší cenu než kdy jindy.

PhDr. Lenka Kolajová, lektor a kouč Alternation