Karpmanův dramatický trojúhelník

Nedávno jsem zde psal o výhodách týmů: https://www.alternation.cz/post/opravdu-existuje-moudrost-davu. Pojďme se tedy také podívat na rizika, která jsou s týmy spojená. Originálním způsobem je popsal americký psycholog Stephen Karpman.

Karpman popsal společenský a komunikační model v týmu. Ten je znám pod názvem Karpmanův dramatický trojúhelník. Vychází z existence tří „hráčů“ (lidských typů), kteří ve skupině, týmu, firmě hrají každý svou roli. Jde o perzekutora, spasitele a oběť. Už podle zvoleného názvosloví je vidět, že se jedná opravdu o „dramatický“ komunikační model.

Dramata ve firemních týmech bohužel dnes vidíme až příliš často. A je to ve svém důsledku velmi nebezpečné pro zdravý rozvoj firmy. Členové týmu v takovém prostředí se nechovají zcela přirozeně, ale hrají role. Navíc si vůbec neuvědomují, že jsou pomyslnými „herci“. Pokud ovšem nedokážou své role opustit, dojde brzy k zásadnímu nabourání komunikace. Množí se konflikty, a nakonec se zhroutí celá firemní kultura.

Pojďme si tedy Karpmanův trojúhelník popsat:

Představte si příklad z rodiny (mimochodem, i v leckteré rodině to podle tohoto modelu funguje): otec, dítě a matka. Otec – perzekutor křičí na dítě, dítě – oběť pláče a matka – spasitelka dítě utěšuje. Ve firmě jsou ale na rozdíl od tohoto příkladu všichni hráči dospělí lidé :-(.

Jak to tedy může vypadat ve firmě?

Perzekutor je týpek, který není spokojen s tím, jak svět kolem něho (firma, kolegové) funguje. Všichni jsou jiní, než by si on představoval. On sám „se musí stále snažit, maká, ale ať dělá, co dělá, stejně to nefunguje, jak by chtěl“. Proto stále dokola úkoluje, kontroluje a hodnotí. Chce po spolupracovnících, aby se změnili k jeho obrazu. A nechápe, pokud tak nečiní. Okolí se ho buď bojí, nebo na něj má zlost.

Oběť má pocit, že celý svět (všichni ve firmě, v oddělení) jsou proti němu/ní. Všichni jsou draví, nespravedliví. Všechno je strašně těžké, nic nejde změnit. Oběť má pocit, že se na nikoho nemůže obrátit o pomoc. Bývá též pasivní, často ukřivděná. „Dobře, udělám to, jak říkáš, když myslíš, přizpůsobím se.“

Spasitel, ten by rád lidem pomáhal, radil jim. Sám bývá pracovitý, aktivistický. Připadá si ušlechtilý a potřebný. Svojí snahou radit a pomáhat ovšem ve spolupracovnících místo aby je aktivoval, vyvolává spíš pasivitu a nesamostatnost. Nepřebírají potom osobní odpovědnost. V horším případě mají jeho kolegové, kterým stále „pomáhá“, pocit viny, vynuceného vděku.

Poznáváte v těchto popisech snad sami sebe? Nebo někoho z vašeho okolí? Zachovejte klid. Právě jste udělali první krok k tomu, abyste takovou hru ukončili J. Uvědomili jste si to! Za chvíli si řekneme, jak z této hry vystoupit, což je druhý, těžší krok.

Shrňme si, jak tedy vypadá firma nebo pracoviště, kde se drama Karpmanova trojúhelníku odehrává?

• Nekomunikuje se otevřeně, ale ve skrytých náznacích, často pokrytecky

• V komunikaci převládají emoce namísto věcnosti

• Spolupracovníci mají tendenci se navzájem hodnotit

• Nikdo nechce převzít odpovědnost („to je věc těch druhých!“)

• Každý má potřebu „zvítězit“ nad těmi ostatními

• Role / hráči jsou ale propojené, vlastně se navzájem potřebují

• Přestože se potřebují, nemohou se navzájem vystát

A teď, o co jednotlivým typům skutečně jde:

Perzekutor vlastně chce, aby konečně mohl přestat pronásledovat, tyranizovat.

„Mám klid, nemusím nic dělat, všechno běží správně.“

Oběť potřebuje někoho, kdo správně uhodne její potřeby a nezištně a nemanipulativně pomůže formou spolupráce (ne že to udělá za ni).

„Ono to jde. Dokázal jsem to. Zvládli jsme to spolu!“

Spasitel si přeje, aby už konečně někdo zachránil jeho.

„Mají mě rádi! Oceňují mě.“

Takže, jak z toho ven?

Jak už bylo řečeno, účastníci hry si to, že se „hraje“ a oni sami mají tu kterou roli, vůbec neuvědomují. Pokud jste si ovšem vy při četbě těchto řádků, uvědomili, čeho jste součástí, můžete z této hry vystoupit. A to tak, že začnete sami u sebe :o). A nejlépe hned teď!

Jak přesně?

Třeba tak, že namísto rady, kterou už máme „na jazyku“, položíme otázku: „Je to v tvé moci. Jak budeš postupovat?“ Nebo: pokud se právě snažíme někoho z kolegů zachraňovat, měli bychom si položit otázku, proč to děláme a v čem to jemu pomůže. Pakliže právě hodnotíme kolegyni, „jaká je“, měli bychom se zamyslet, co to může způsobit. Jestliže stále čekáme, až nám někdo pomůže, možná bychom o tu pomoc měli prostě sami poprosit a nemít z toho výčitky. A tak dále, podle toho, z jaké role chceme vystoupit.

A pojďme ještě jinak pojmenovat výměny rolí, které mohou zásadním kladným způsobem změnit firemní kulturu:

· Z Perzekutora se stane Vyzývatel

· Ze Spasitele bude Kouč

· Z Oběti se stane Tvůrce

Definici nových pojmů si zkuste vytvořit sami – určitě se vám to podaří :o).

Podařilo?

Pak jste právě popsali role pracovníků v tzv. svobodné firmě.

Hodně štěstí přeje

Roman Fiala