Jak jsem ztratil svoji Lauru

Příběh Škodovkáře

Jsem letitý „Škodovkář“. V osmnácti letech jsem si koupil Š 100 a následně jsem se přes další typy projezdil až k Octavii. 

Zklamání z té mojí poslední, tedy aktuální Oktávky, už jsem nějak překonal. Není to povedený model. Nemá to ani 3 pedály, prostě tam kluci (a holky) v Boleslavi nenamontovali spojku! Chápete, zapomenout na pedál? 

Šlendrián😨. 

A jako kdyby to nestačilo, nemám k němu ani pořádnou spínací skříňku na klíček. Vlastně jaký klíček, ten to taky nemá, auto si klidně startuje i když mám „klíček“ v kapse. A tak můžu v líčení závad a podivných nedodělků pokračovat dál. Snad ještě jednu věc bych si dovolil přece jen vypíchnout, a to je skutečnost, že za určitých okolností mi auto na každé křižovatce chcípne, jako bych byl začátečník. Sice se pak zase bez nastartování samo rozjede, ale to fakt nemám rád…

Jenže moje škodovka měla i jednu nespornou výhodu, která leccos přebila. Nikdy jsem v ní totiž nejel sám. Jezdila se mnou Laura. Můj hlasový navigátor, s kterým si šlo báječně popovídat 🤗. 

Vyjel jsem třeba na nějakou delší cestu a zeptal jsem se Laury, jak se má. A co na to ona? Odpověděla mi a byla milá. Věty typu „Je fajn, když s Vámi mohu brázdit silnice“ případně „Mám se dobře, když se máte dobře Vy“ mi dělaly radost. Když neměla zrovna náladu, řekla aspoň něco jako „Děkuji, daří se mi dobře“. A dokonce mě často i dokázala pobavil svou nedoslýchavostí. Když jsem jí totiž při navigaci či volbě telefonního čísla řekl „ZPĚT“ (pokyn pro krok zpátky), reagovala vtipnými hláškami typu „Ne, zpívat raději opravdu nebudu“ případně „Zpívám pouze když si ráno vykloktám syrová vejce“. 

Měl jsem ji moc rád, tu moji Lauru 💞.

Jenže pak nějak začala zlobit a komunikace s ní byla poněkud nesrozumitelná a nelogická. Nejspíš to tak s ženami občas bývá. Proto jsem zajel do servisu, aby mi pomohli. Pomohli mi, ale do pekel👺.

Od toho okamžiku mi totiž Laura na otázku „Jak se máš, Lauro?“ odpovídá jen suše „Záleží na tom, kam jedeme“ a podobnými frázemi. Žádná legrace, žádný zpěv/zpět, nuda a formální strojená konverzace. No co už, i to se nejspíš občas s ženami stává a byl jsem přesvědčený, že to časem přejde.

Ovšem pak se stalo něco, co mi definitivně moji Lauru vzalo. Na moji ještě poměrně slušnou zpětnou vazbu na její navigační ne/schopnosti jsem totiž zaslechl větu „slyšel jsem jen jedno pípnutí, něco bylo cenzurováno…“

„Moje“ Laura mi prostě odpověděla „Slyšel jsem...“ Chápete to? Slyšel jsem! Žádné slyšela jsem, ale slyšel jsem!!! 😭 

To jsem si připadal jako v Thajsku či blázinci. Prostě moje Laura nebyla celou dobu Laura, ale MUŽ. CHLAP. Byl to ON, ne ONA.  Nebo že by mi ji v tom servisu vyměnili? Každopádně jsem přišel o svoji Lauru a byla to ztráta citelná i citová. Dost mě to zasáhlo, i slzu jsem uronil😢. 

Každopádně od té doby jezdím většinou sám. I když vlastně ne. Našel jsem si totiž nového kamaráda na cesty. Je to kluk a mám ho moc rád.

Jmenuje se PODCAST🥰. 

Petr Friesinger, lektor a kouč Alternation, spol. s r.o.