Chyba je dobrá

Věnováno památce paní docentky Věry Pokorné

Většina z nás si určitě vybaví staré moudré přísloví, že „chybama se člověk učí.“ Kolikrát jsme ho všichni slyšeli v dětství a mládí z úst našich maminek a babiček. Jo, lidová moudrost. Ty samé osoby, které tak často právě touhle moudro vyslovovaly, však zároveň nešetřily ani větami typu: „Nechoď tam!“, „Nelez na ten strom!“ „Neber si tyhle boty!“, „Nenechávej to učení na poslední večer!“, atd.

Také máte pocit, že to nějak nejde dohromady? Pojďme si to rozebrat. Někdo zkušený, moudrý, moc dobře ví, že chyba je vlastně skvělá věc, která nás, když se stane, posune dál. Něco nás ta chyba naučí. Ten samý moudrý zkušený člověk nás ale mermomocí za žádnou cenu nechce nechat tu chybu udělat! Já vím, řeknete si, že všem těm rodičům a prarodičům křivdím, že o nás jen měli strach. Nebo: no jo, to říkaly vždycky ženy, zato mužové v rodině se zalíbením sledovali synka, jak leze na strom a nechali ho z té spodní větve spadnout. Jen ať se kluk naučí. Stejně tak, když maminka už popadesáté opakuje „Nechoď k těm kamnům!“, tatík mlčí a potom si jen vychutná ten okamžik, kdy může s úsměvem říct: „Pálí, viď?“ Takže ono se to vlastně genderově vyváží.

Možná ano. Co když je to ale jinak? Co když si tohle schizma neseme s sebou do dospělosti? Co když s námi celým životem kráčí ten strach z chyby. Celá naše společnost podvědomě chybu neuznává. Bojíme se jí. Považujeme ji za něco opravdu špatného. Nejen u sebe. Chyba se neodpouští. Nikomu. Nejsme my Češi trochu takoví, že raději počkáme, až „to nějak dopadne“, než abychom zkusili něco udělat a riskovali tím chybu? Není takhle náhodou v našem školství chyba velkou ostudou? Vzpomínáte...?

Sám často vidím a slyším ve firmách i ve veřejném prostoru proklamace, že chyba je šance poučit se. Že s chybou by se mělo pracovat. Že chyba není špatná. Řeči, řeči, řeči. Mnoho textů navrch. Potom ale vidím tu realitu: ta bohužel odpovídá spíš předchozímu odstavci. S chybou prostě neumíme pracovat. Je to škoda, protože chybami se člověk opravdu může učit. I v byznysu. Jenom je potřeba se toho nebát. Jasně si definovat, co to ta chyba vlastně je. Vědět, jak ji využít ve prospěch rozvoje sebe i mých lidí, jsem-li manažer.

Chcete moji velmi osobní zkušenost? Budu hodně upřímný. Přestože se v managementu a poradenství pohybuji už pěknou řádku let, s tím, jak správně naložit s chybou, jsem se srozumitelně setkal a tedy naučil až na kurzech Feuersteinovy metody kognitivního obohacování. Vedla je paní docentka Věra Pokorná. Bylo to asi před osmi lety. Právě v dubnu. Ta dáma už bohužel není mezi námi. A já na ni často vzpomínám a nikdy jí nepřestanu být vděčný. A nezapomenu na okamžik, kdy jsme se právě zážitkově učili metodický postup rozvíjení dílčích dovedností v matematice od nejjednodušší po složitější. Princip téhle aktivity byl v tom, že se musíte na těch jednoduchých věcech naučit právě ten princip řešení. Pokud se ho naučíte, na věcech hodně složitých ho pak použijete a vyřešíte je. Bez znalosti takového principu byste ty složité úlohy nikdy nevyřešili. Já jsem frajersky ty snadné počáteční úlohy řešil intuitivně. Nezdržoval jsem se hledáním principu. Vydrželo mi to několik kol. Všichni ostatní si lámali hlavy víc než já, vyřešení jim vždy trvalo déle. Já se vždy hlásil jako první, kdo měl vyřešeno. Oni hledali princip, proto jim to trvalo déle než mně. Já dělal frajera. Byl jsem pyšný. Paní docentka to samozřejmě věděla už od počátku hry. Ale nechala mě. Nechala mě naběhnout si do téhle chyby. Úlohy začaly být náročnější... najednou mi intuice přestala stačit. Ostatní zvedali ruce, že mají hotovo. A já... začal dělat chyby! Paní docentka Pokorná ke mně přiběhla, vzala papír s mojí chybou, vítězoslavně ho zvedla nad hlavu, aby to všichni viděli: „Pan Fiala udělal chybu!!!“ Měla obrovskou radost. Ne proto, aby se smála. Proto, že jí bylo jasné, že teprve teď jsem já sám pochopil, co jsem dělal celou dobu špatně. Prošel jsem si svojí krásnou chybou, kdy jsem si myslel, že intuice je víc než princip. Jej! Jak já jsem se tímhle poučil :o) Samozřejmě jsme vše následně v rámci zpětné vazby rozebrali a udělali z toho závěr. Tím vás teď nechci zatěžovat. Od té doby ale miluji chyby! Nejen svoje, i všech ostatních. A rád lidi kolem sebe nechávám, aby si svoje chyby užili. Až potom jim pomohu, pokud umím :o)

Přeji vám všem, ať děláte chyby. Přeji vám všem, ať dopřáváte chyby svému okolí.

A pokud chcete vědět, jak tu chybu, co už se stala, opravdu využít ku prospěchu všech (to je totiž na celém principu to nejdůležitější, to já vám teď ale nemohu prozradit), objednejte si náš kurz, na kterém vás to naučíme.

Roman Fiala

Mohlo by vás také zajímat: Obtížnost rozhodování https://www.alternation.cz/post/odvaha-převzít-odpovědnost